Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Co je evropský lid?

V následujícím příspěvku bych se rád zastavil nad fenoménem, který vznikl původně jako nepřímý produkt integračního procesu evropských společenství. Na tzv. evropský lid nahlížím z pohledu počátku 21. století, kdy se idea vyřešení válečných konfliktů na evropském kontinentě zdá již poněkud vyčpělou.

 

Od roku 1993, kdy platí Smlouva o Evropské unii, se snaží politici na evropské úrovni tvořit jednotnou evropskou společnost. Budeme-li brát definici evropského národa z širší perspektivy, pak zcela jistě nalezneme evropskými politiky definovaného Evropana. Tedy osobu žijící v EU, která podporuje evropsky definovaný liberalismus (k evropskému liberalismu více v Evropském mezičase od prof. Petra Fialy), je stoupencem myšlenky evropských společenství. V obecném měřítku je Evropan ten, kdo žije v geograficky ohraničené Evropě. Hlubší definice Evropana, který by měl více společných znaků s ostatními příslušníky evropských států, se hledá velmi těžce.

Můžeme samozřejmě říci, že např. státy střední a východní Evropy mají k sobě blíže, neboť jsou většinou slovanského původu a z období druhé poloviny 20. můžeme hovořit o společné zkušenosti s komunistickým režimem, který je sice ne často zdůrazňovaným, ale přesto velmi podstatným hlediskem. Společné vazby mají státy Beneluxu, stejně jako Španělsko s Portugalskem. Kde lze ale hledat průnik společných oblastí států, které jsou geograficky naprosto různě položené? Jaký společný průnik lze nalézt u Kypru a Švédska nebo Řecka a Finska? Nakonec také Estonska a Francie? Pokusím se na příkladu Řecka a Finska nalézt průsečík společných zájmů. Jak Finsko, tak Řecko mají z historických zkušeností určitou „slabost“ pro Rusko. Tento zájem ale není konzistentní pro celou EU a další společné znaky se hledají velmi těžce a nakonec skončíme u geografické definice: obě země leží v Evropě a jejich občané se na základě geografické polohy právem pokládají za Evropany.

Evropští politici zcela jistě nepokládají takto postavenou definici za postačující. Na základě již zmíněné Smlouvy o EU je zde snaha o utvoření evropského povědomí způsobem, který není příliš šťastný. Každou reformou primárního práva EU se evropské elity snaží ukázat svou představu o tom, jak má být evropský národ konstituován a jaké mají být jeho náležitosti.

Při troše nadsázky můžeme dnes za prvky, které patří mezi znaky státu, označit zpravodajské portály, které informují primárně o dění v EU – tedy zejména činnosti institucí EU – a okrajově informují o dění v členských zemí EU – např. EUobserver a Euractiv. (Podrobněji se tomuto tématu věnuje Petr Fiala v již výše zmíněném Evropském mezičase.) Komplexní zpravodajský kanál (srovnáváme-li klasické národní médium, které se věnuje politice, kultuře, sportu atd.), který by oslovoval evropské občany jako celek, chybí. Důvody bránící vzniku takového evropského média jsou zřejmé: jazyková roztříštěnost, kulturní rozdílnost (což nemusí být nutně závažný problém), nejasný průsečík shodných zájmů obyvatelů jednotlivých zemí a technická (jazyková) náročnost.

Politici na evropské úrovni se snaží již od počátku poválečného integračního procesu vytvořit jednotnou evropskou entitu. Do počátku 90. let tento proces nebyl veřejnosti příliš viditelný, ačkoli v rámci integračního úsilí společenství se na toto téma poměrně často diskutovalo. Příkladem může být Tindemansova zpráva nebo Zpráva výboru tří moudrých, které se zmiňovaly o nutnosti evropské jednoty. Na počátku devadesátých let byla vhodně načasována situace k tomu, aby se na základě postupného integračního vývoje přistoupilo k utváření hlubšího společného evropského povědomí. Domnívám se, že tato iniciativa měla vzejít přirozenějším způsobem od občanů EU. Skutečnost, že se tak nestalo automaticky, ale za notného přispění evropské politické elity, napovídá, že tento proces nebyl dostatečně přirozený. Vrcholem tohoto procesu byla Ústavní smlouva, která formálně ukotvovala symboly, kterými označujeme EU. Ačkoli tyto symboly mohou působit v zásadě nekonfliktně, jejich odmítnutí představuje skutečnost, že jsou výsledkem něčeho, co v zásadě neexistuje. Jak jsem již napsal výše, panuje zde velký rozpor mezi tím, s čím se reálně setkáváme (chybějící společný evropský národ), a tím, co si evropská bruselská elita přeje, aby bylo utvořeno.

Proces utváření evropského povědomí byl de facto nastartován v padesátých letech, ovšem díky ekonomickému charakteru integrace nebyl příliš viditelný. Nepřímý dopad integračního procesu (tedy vytvoření společného celoevropského povědomí) se částečně projevil u obyvatel zakládajících zemí ES. Je však logické, že státy, které přistoupily později, nemohou mít s ES/EU stejně intenzivní a stejně dlouhou zkušenost jako staré členské země. Ještě viditelnější je tento rozdíl u zemí, které přistoupily v roce 2004 a byla jim předložena ke schválení Ústavní, později Lisabonská smlouva. Je tedy správné, aby bylo zejména po nových členských státech požadováno, aby přijímaly koncept evropanství stejně jako v případě zakládajících států, popřípadě států EU před rozšířením v roce 2004? Situace je ale ještě nepřehlednější vzhledem k tomu, že proces rozšiřování EU není ukončený. Nastává tak paradoxní situace, kdy např. Chorvatsko bude po svém vstupu „nuceno“ automaticky ctít stejné hodnoty jako zakládající země bez jakéhokoli vlastního vkladu k těmto hodnotám.

Kdo tedy vlastně je evropským lidem? Při zamyšlení nad touto jednoduchou otázkou mne napadá, že evropský lid v současné době tvoří horliví zastánci integračního procesu. Evropským lidem mohou být ti, kteří se považují nejen za občany národního státu, ale také za občany EU. V každém případě tito evropští občané netvoří národ v klasickém slova smyslu. Řešením může být označení evropského občanství jako „jiné“. Označením lze sice docílit kategorizace, ale nepomůže dále s nalezením definice této kategorie. ES/EU je někdy označováno jako „sui generis“, což v tomto případě platí i o evropském občanství. Dojde tedy k redefinici institutu občanství nebo se bude pokračovat v utváření evropského občanství podle současných (tradičních) kategorií?

Znovu se vrátím k myšlence, že u zakládajících států EU je toto povědomí na jiné úrovni, než jak je tomu v případě států střední a východní Evropy, které přistoupily v roce 2004. Na příklad v Německu se o EU diskutuje v širším společenském kontextu právě na úrovni ideové myšlenky integračního procesu. U nových členských států panuje o EU povědomí jako o bohatém donátorovi, který sponzoruje občas velmi pochybné projekty. Zmíněná otázka evropského občanství je velmi složitý a ve své podstatě komplexní problém, který staví velké otazníky před rozhodnutí o vytváření hlubšího evropského povědomí. Řešením by mohlo být označení občanství Evropské unie jako občanství sui generis, což do značné míry skutečně je. Toto občanství nebylo a není příliš jasně definováno z hlediska toho, co by mělo být obsahem tohoto pojmu. Skrze optiku klasických kritérií národa (společný jazyk, historická zkušenost atd.) nelze nahlížet na evropské občanství jako na platný pojem.

Budou tedy evropští úředníci a politici stále pracovat s pojmem, jehož obsah není přesně znám? Při pohledu na současné rozpoložení EU si nejspíše odpovíme ano, neboť další rozšíření se jeví jako prakticky uzavřená věc, reforma institucí podle Lisabonské smlouvy není pravděpodobně poslední reformou primárního práva v nejbližším časovém horizontu. Hlavní díl odpovědnosti za rozšiřování povědomí o evropské myšlence mohou přebrat sdělovací prostředky, ale v případě chybějící poptávky není možné od médií tuto funkci očekávat. Problém utváření evropanství je palčivý zejména v nových členských zemích, kde zkušenost s ES/EU není natolik dlouhá, aby mohla mít stejnou intenzitu jako v případě starých členských zemí.

Autor je místopředsedou Studentské sekce IIPS.

blog comments powered by Disqus
Autor
Michal Vit
Rubrika
Zaměřeno na EU
Témata
,
Publikováno
25. 5. 2009