Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Lid Evropské unie

Lze předpokládat, že lid tak, jak jej známe z podoby v rámci národních států, nikdy na evropské úrovni nevznikne. Pocit sounáležitosti s konkrétním národem byl v občanech EU budován příliš dlouho na to, aby byl nahrazen jiným v tak krátkém časovém úseku. Avšak to co mají tito občané společné, je jejich členství v Evropské unii a vytváření prostoru „Jednota v rozmanitosti“. Je to tato možnost rozhodnout o své budoucnosti v rámci EU, která dělá ze všech občanů členských zemí lid Evropské unie.

 

Představme si strom, který neustále roste a jenž má silné kořeny. Stále mu přibývají nové větve a nabízí prostor své košaté koruny pro nové obyvatele různých druhů. Avšak je otázkou, nakolik jsou tyto kořeny hluboké a jak vysoký strom unesou, a také, kolik nových obyvatel bude tento strom schopný unést. V případě stromu nevadí, že si obyvatelé navzájem nerozumí, když jsou každý jiného zvířecího druhu. Žijí pospolu a každý z nich zastává přesně to místo, které má. Ernest Renan kdysi řekl, že Evropa je řecká svým myšlením a uměním, římská svým právem a židovsko-křesťanská náboženstvím. Nepředstavují tyto společné základy ony kořeny stromu? Nové větve rozšiřování vlivu Unie do nových oblastí? A noví obyvatelé nově přistoupivší státy, zastupující své specifické místo a přinášející s sebou nové „přísady“ do integrace, čímž napomáhají vytvářet onen prostor sui generis?

Tento prostor sui generis se skládá ze směsice států, z nichž každý je specifický konkrétními kulturními charakteristikami, ať již se jedná o ostrovní Velkou Británii, chladnou Skandinávii, vášnivé jižní země či zemědělskou Francii. A právě tato skutečnost je reflektována heslem, které je dnes často proklamováno představiteli Evropské unie především v návaznosti na návrhy změn primárního práva. Tímto mottem je slovní spojení „In varietate concordia“ – „Jednota v rozmanitosti“.

V návaznosti na tuto rozmanitost je v současné době často diskutováno, zda je možné, aby v rámci takové entity vznikl jeden démos – evropský lid  – mající jednotné základy.1 Tato problematika nám nabízí široké spektrum otázek, avšak odpovědi na ně jsou často složité a občas i nemožné. Může evropský lid vzniknout sám nebo bude jeho vznik vždy představovat určité sociální inženýrství? Je nezbytná jeho existence pro další rozvoj EU? Je možné dát vzniknout evropskému lidu bez existence společného jazyka? Je vůbec možný jeho zrod? A proč by měl tento lid vzniknout? Tento článek rozhodně neaspiruje na nalezení odpovědí na výše zmíněné otázky či jakékoliv jiné jim podobné. Pouze se snaží předložit jeden z mnoha možných pohledů na problematiku evropského démosu. Autorka se nejprve věnuje vývoji konceptu národa, na což bude navázáno historickým náhledem na „Evropana“, a posléze problematice národa v rámci Evropské unie a možnosti jeho vzniku.

Národ

Nejprve by bylo vhodné se pokusit vysvětlit, co je vnímáno pod pojmem „národ“. Ani odborníci se nemohou shodnout na jedné definici tohoto konceptu. Jediným shodným prvkem, který je uznáván všeobecně, je, že se jedná o dlouhodobý proces v rámci jedné sociální skupiny, jejíž členové jsou spjati několika druhy vztahů (kulturními, jazykovými, náboženskými, hospodářskými atd.) a již mají vědomí trvalé sounáležitosti (Hroch 1999: 10). Je důležité říci, že tyto vnitřní vztahy jsou mnohem silnější než vnější vztahy (Hroch 1999: 10) a vytvářejí tak v členech národa pocit „my“ vs. „oni“ (Fuhse 2005: 52).

Dle Hrocha existují tři rysy národa, které je nutné považovat za „nezbytné a nenahraditelné“. První charakteristikou je intenzivní komunikace dovnitř, jejíž tradiční podmínkou je jazyková homogenizace. Druhým rysem je „kolektivní paměť“, čímž je myšleno povědomí o společné minulosti. Tyto dvě charakteristiky jsou doplněny rovností všech příslušníků národa (Hroch 1999: 10–11). Právě budování těchto tří charakteristik v rámci národa z něj vytváří celek, jehož příslušníci mají pocit „sem patřit“. Vytváření tohoto pocitu se daří především skrze vzdělávací systém, symboly a tradice národa, a jedná se o dlouhý proces, který je velmi pevný a jen pozvolna měnitelný (Fuhse 2005: 50–51; Smith 1991: 11, 16).

Tato neúplná charakteristika pojmu „národ“ je taktéž oslabena různými pohledy na tento termín. Zatímco v angličtině a francouzštině je „národem“ míněna skupina, jež je propojena se svým státem a státností, bez ohledu na etnickou stránku věci, v němčině a většině slovanských jazyků je „národ“ naopak spojován právě s oněmi etnickými a jazykovými rysy (Hroch 1999: 8). Navíc je pojem „národ“ pojmem mladým. Neexistoval vždy a jeho hlavní rozkvět je spojen s rozvojem konceptu nacionalismu (Hocking – Smith 1995).

Národ v Evropě?

Definování samotného pojmu evropského lidu je spojeno s problémem definování samotné „Evropy“ a jejích hranic. Tak jak se měnil význam tohoto slova, měnil se i popis „typického“ obyvatele této oblasti. Velmi zjednodušeně tak můžeme říci, že Evropan byl dříve, zhruba od 14. do 18. století, ten, jenž vyznával křesťanskou víru. Tento koncept byl změněn v důsledku reformace a obyvatelé Evropy byli spojováni především s evropskou kulturou (Bednář; Gerbet 2004: 9–24). V této kultuře však nebyla zahrnuta politická úroveň, která v této době nebyla dostatečně silná (Davies 2000: 28–30).

Tato situace byla souběžně ovlivněna vznikem suverénních a nezávislých států, tak jak je známe dnes, po Vestfálském míru podepsaném v roce 1648 (Goldstein 2001). Na tyto skutečnosti později navázal rozvoj nacionalismu v 18. a 19. století, což znamenalo rozkvět oněch „národů“, o kterých bylo hovořeno výše. Jak již bylo řečeno, konceptem „národů“ se dařilo posilovat mezi lidmi vnímání sebe sama jako člena tohoto národa, jako jednoho článku celku. Společné evropské kulturní hodnoty tak byly doplňovány národními specifiky. Posléze byl s tímto pojetím národa propojen i princip většinové demokracie, v níž má moc v rukou právě lid. Je to lid, který volí a jenž dává část svých pravomocí do rukou vlády, čímž ji současně legitimuje (Inaç 2005: 2, 21).

V tomto prostředí byly ve 20. století otevřeny diskuse o vzniku celoevropského společenství, o nichž je zároveň nutné říci, že nebyly ničím novým. Jedním z těchto návrhů byla například představa o vzniku Panevropy, Briandův návrh a konečně i Schumanův plán. Nicméně je důležité zmínit tu skutečnost, že to byla nově ekonomická linie, která doplňovala toto úsilí o spolupráci (Goněc 2000: 47). Tak vznikla spolupráce mezi některými evropskými státy, jež byla postavena především na hospodářské kooperaci. Teprve v roce 1993 byla na této úrovni představena nová úroveň spolupráce, a to díky Maastrichtské smlouvě. Touto úrovní byl politicko-občanský rozměr integrace, s nímž je spojena debata o budoucnosti EU a na ní navazující diskuse o možném vzniku politické unie. A právě tato debata byla posléze rozšířena o diskusi zabývající se evropským lidem.

Evropská unie a démos

Hned na začátku je možné říci, že lidem, který by mohl vzniknout na úrovni EU, by mohl být pouze národ ve smyslu, jaký má toto slovo ve francouzštině a angličtině – národ, který je vystavěn na základě státnosti a ne etnika a jazyka. Jak již bylo výše zmíněno, dle Hrocha existují tři charakteristiky, jež jsou nezbytné pro existenci národa. Rys „rovnosti“ je v rámci EU splněn, především díky evropskému občanství, které zavedla Maastrichtská smlouva a díky němuž mohla být posílena evropská identita občanů EU, čili pocit „my“ versus „oni“. Rovněž je možné říci, že v EU existuje „kolektivní paměť“. Evropa zažila příliš společných historických nepokojů. Současně však i mnoho vítězství humanity a kultury. Tudíž přestože má každý evropský národ svoji specifickou zkušenost a historii, existuje zde společné vědomí evropanství. Třetím rysem národa má být intenzivní komunikace dovnitř. Uvnitř Unie probíhá mnoho debat, avšak bohužel je většina z nich stále vedena pouze na úrovni politických elit či akademické obce. Navíc zde neexistuje společný jazyk, o kterém však sám Hroch mluví jako o tradiční podmínce, ne povinné (Hroch 1999: 10).

V Evropské unii existují snahy posílit toto vědomí evropského lidu. Jednou ze zvolených cest je ono evropské občanství, které se snaží občany více svázat s Unií. Taktéž existují informační kampaně a snaha o rozšíření povědomí o Unii, ať již v podobě seminářů či návštěv evropských institucí. Dále je jistě možné sem zařadit i požadavek, aby u každého projektu spolufinancovaného Unií byla tato skutečnost zdůrazněna na různých materiálech, aby lidé viděli, že EU má dopad i na jejich blízké okolí. A vrcholem těchto snah měla být pravděpodobně Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu, v níž byly zakládány symboly EU, čímž měl být proces „náležení“ výrazně posílen. Avšak tato smlouva představovala velký zvrat a vyvolala, jak se někteří lidé domnívají, krizi Unie.

V momentě, kdy lidé ve Francii a Nizozemsku dostali možnost hlasovat a projevit svůj názor, ukázalo se, že navrhované změny pro ně zatím nejsou přípustné. Je možné, že změny těmto lidem skutečně připadaly zbytečné, příliš rychlé či neadekvátní. Ale rovněž je možné, že lidé řekli „ne“ z toho důvodu, že mohli mít pocit vyloučení během procesu sepsání této smlouvy. Vyvstává zde tak otázka, zda se někdy někdo zeptal, jestli je posilování konceptu evropského lidu tím, co si přejí samotní občané. Nezapomínalo se a nezapomíná se i dnes v debatě o lidu na občany EU, kteří mají být v tomto procesu těmi hlavními? Byl někdy udělán výzkum, jestli si lidé přejí vznik démosu a na jeho základech vytvářet politickou unii? Není možné, že v době, kdy proběhlo rozhodování o Lisabonské smlouvě v drtivé většině členských zemí pouze v podobě parlamentního hlasování, se samotný lid EU domnívá, že se rozhoduje o něm bez něj?2 A především bylo někdy řečeno, proč by vlastně evropský démos měl vzniknout?

Debata na tak široké bázi je zcela jistě složitá a komplikovaná nejen z důvodu počtu názorů, ale i z důvodů organizačních. Nicméně je otázkou, zda vznik evropského lidu není natolik závažným procesem, aby si diskusi v takovém rozsahu zasloužil. Tehdy když lid bude mít pocit, že je s ním mluveno a že je to on, kdo o sobě rozhoduje, bude výsledek debaty dostatečně legitimizující. A je otázkou, zda by bylo možné, aby následně byla překonána i určitá překážka pro vznik démosu, jíž je neexistence společného jazyka. Možná že by EU a její členové dostáli toho, že se jedná o proces sui generis. Třeba by představitelé Unie společně s politickými elitami a občany dokázali překonat tento jazykový problém a posléze i dostatečně legitimizovat složitý demokratický proces, jenž v této entitě probíhá. Možná by vznikl nový koncept demokracie, v němž by vztah mezi voličem a vládou nemusel být přímým. Ale to se už dostáváme do oblasti mnoha „kdyby“ a „možná“.

V momentě, kdy se dotýkáme demokratického procesu v rámci EU, je možné debatu o lidu připodobnit k problematice demokratického deficitu EU. Stejně jako v případě deficitu (Majone 1998: 6) se i diskuse o démosu odvíjí podle představ o finální podobě Unie. V prvním případě, v rámci něhož je silnější nadnárodní pozice a v němž je žádoucím cílem vývoje Unie evropský stát, zřejmě v podobě federace, je nutné, aby evropský démos vznikl. Pouze tehdy, kdy existuje lid, který volí své zástupce a posléze je uznává, je systém demokratický a legitimní. A aby lid mohl volit, musí existovat.

Avšak v okamžiku, kdy se cílová představa nachází v rozmezí suverénních národních států na základě mezivládního přístupu, není debata o evropském lidu nezbytná. V tomto konceptu je i nadále předpokládáno, že se lidé budou cítit občany hlavně svého národního státu, a tudíž zde nemá diskuse o démosu místo.

Tyto dva koncepty spolu soupeří a předkládají různé teze, proč zrovna jejich představa o budoucnosti EU je správná. A přestože ani jeden z nich není doposud vítězem, je možné říci, že dnes převažuje názor, že vznik evropského národa není pravděpodobný. Nejen že zřejmě neexistuje podpora mezi politickými elitami, jelikož zrod démosu a na něj navazující politická unie oslabuje jejich postavení, ale i mezi samotnými občany stále převažuje pocit národní sounáležitosti­.3 Celkově lze říci, že není vytvářen tlak na vznik lidu, a to ani svrchu, ani zespodu. Lze se tedy domnívat, že by bylo vhodnější nejdříve se domluvit a rozhodnout, kam má EU směřovat, a teprve poté se ptát, zda-li je démos její nepostradatelnou součástí.

Pravděpodobně by bylo také rozumné se alespoň pokusit vyřešit i druhou otázku finality EU, a to, kdo se vlastně může stát jejím členem, tedy kde jsou ony hranice (Fuhse 2005: 56). Na základě tohoto rozhodnutí by posléze bylo možné hledat společné body, ony kořeny stromu, těch kultur, které by se chtěly zapojit. Je totiž možné se domnívat, že vytvoření určitého společného základu bez znalosti hranic by znamenalo neustálé změny v těchto základech, a to v důsledku vstupu nových členů. Tímto by ty kořeny stromu byly rozmělňovány a nebyly by dostatečně silné. Lze předpokládat, že lid tak, jak jej známe z podoby v rámci národních států, nikdy na evropské úrovni nevznikne. Například již z toho důvodu, že kultura každého člena je specifická a jen těžko nahraditelná jedinou společnou pro celou skupinu. Pocit sounáležitosti s konkrétním národem byl v občanech EU budován příliš dlouho na to, aby byl nahrazen jiným v tak krátkém časovém úseku. Avšak to, co mají tito občané společné, je jejich členství v Evropské unii a vytváření prostoru „Jednota v rozmanitosti“. Právě jedna z jednotností Unie – tradice západní demokracie – nyní dovoluje onu rozmanitost. A současně je to tato jednotnost, jež dovoluje, aby v momentě, kdy většina obyvatel v referendu sama řekne, že chce, aby evropský lid vznikl, byl hlas většiny následován. Je to tato možnost rozhodnout o své budoucnosti v rámci EU, která dělá ze všech občanů členských zemí lid Evropské unie.

Zdroje

  • Bednář, L.: Hlavním rysem evropské identity je její permanentní krize, on-line text.
  • Davies, N. (2005): Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha: Prostor.
  • Eurobarometer 2007: Public opinion in the European Union, on-line text.
  • Eurobarometer 2009: L’opinion publique dans l’Union européenne, on-line text.
  • Fuhse, J. (2005): Constructing a European „demos“ – a struggling identity with fuzzy boundaries, Journal of Political Science, Vol. 3, Nr. 1: June 2005, pp. 49–57, on-line verze.
  • Gerbet, P. (2004): Budování Evropy. Praha: Nakladatelství Karolinum.
  • Goldstein, J.S. (2001): International Relations. New York: Pearson.
  • Goněc, V. (2000): Evropská idea: idea mírové, kooperující a sjednocující se Evropy, Brno: Masarykova univerzita.
  • Hocking, B. – Smith, M. (1995): World Politics. London: Longman.
  • Hroch, M. (1999): V národním zájmu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
  • Inaç, H. (2007): Rethinking democracy and governance in the EU, Journal of Academic Studies, Vol. 9, Nr. 32, pp. 1–30.
  • Majone, G. (1998): Europe’s ‘Democratic Deficit’: The Question of Standards, European Law Journal, Vol. 4, No. 1, March 1998, pp. 5–28.
  • Smith, A. (1991): National Identity. London: Penguin Books.

Autorka je členkou Studentské sekce IIPS.

Poznámky pod čarou

  1. Pojmy evropský démos a evropský lid mají v tomto článku značit obyvatele členských států Evropské unie.
  2. Podle průzkumu EB se 75 % občanů EU v roce 2006 necítilo být zahrnuto v evropských procesech (Eurobarometer 2007: 102). Později v roce 2008 se 56 % občanů EU cítilo být velmi špatně informováno o evropské politice a 22 % dokonce vůbec (Eurobarometer 2009: 161).
  3. Podle průzkumu EB, který byl proveden v roce 2007, se 91 % občanů EU cítí být svázáno se svým státem a 49 % se cítí být současně svázáno s Unií (Eurobarometer 2009: 68). Dokonce dochází k poklesu občanů, kteří se tak cítí, neboť v roce 2006 se cítilo být Evropanem (často nebo někdy) 54 % obyvatel EU (Eurobarometer 2007: 113).
blog comments powered by Disqus
Autor
Lenka Procházková
Rubrika
Zaměřeno na EU
Témata
,
Publikováno
25. 5. 2009