Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Předsednictví Rady EU: šance pro malé země? Praktický pohled

Esej se zaměřuje na postavení malých zemí při plnění role předsednického státu v Radě EU. Práce vychází z obecného přesvědčení, že malé členské státy EU, musí vynaložit větší úsilí k prosazení svých zájmů na evropské úrovni. Konkrétně jsou šance malých států v agendě předsednictví Rady EU zkoumány skrze dvě funkce předsednictví: vyjednávání a prosazení národních zájmů. Dále je přikládán význam i rotačnímu principu. V neposlední řadě se text pokouší na konkrétních příkladech ukázat specifické problémy předsednictví malého státu.

 

Úvod

Ve své práci se budu zaměřovat na předsednictví Rady EU a na jeho význam pro malé členské státy Evropské unie; především potom na možnosti, které předsedající stát má. Je zřejmé, že Unie je složena ze států různých rozměrů, přičemž každý z nich má nějaké ambice a národní zájmy, které se snaží před ostatními členy obhájit. V případě velkých států, jako je Německo, Francie nebo Velká Británie, je to poměrně snadné. O něco horší výchozí pozici však mají malé státy, které musí vynaložit obrovské úsilí, aby si jejich požadavků někdo všímal.

Určitě tedy jde také o šikovnost státu a jeho diplomatické kapacity a taktiky. Pokusím se tedy v této eseji ukázat, že právě předsednictví Rady EU je velice významným nástrojem a dává šanci malým zemím, přičemž zde použiji také příklady některých předsednictví.

Předsednictví Rady EU a malé státy

Malé státy jsou odjakživa ve znevýhodněné pozici, vzhledem ke svému deficitu vlivu, ale také deficitu autonomie. I v naší historii jsme mohli vidět jakým způsobem je zacházeno se zemí, která nemá dostatek prostředků, ať už politických, ekonomických nebo vojenských, aby sama prosadila své zájmy, v ne příliš pozitivně nastaveném mezinárodním prostředí. Hovořím o Mnichovské dohodě, která byla uzavřena ,,o nás, bez nás“, kdy stát jako Československo pak mohl pouze přihlížet, jakým způsobem o něm mocnosti rozhodly, vzhledem ke svým vlastním prioritám. Do jisté míry se toto (avšak v mnohem demokratičtějším duchu než tomu bylo v minulosti) děje i na poli EU. Menší státy jsou nuceny hledat si strategické partnery a musí se velice dobře orientovat v zájmech ostatních, aby s nimi byly schopny vyjednávat.

Pokud jde o předsednictví Rady EU, naskýtá se malým státům obrovská možnost zvolit právě ty oblasti, ve kterých jsou silné a sebevědomé a ne pouze přihlížet, co si vůdčí státy mezi sebou ujednají. Zejména některé funkce předsednictví, využije-li malý stát šikovně, mohou být velice účinné. Jde například o vyjednávání, ale také o poněkud spornou funkci, kterou je prosazování národních zájmů. (Kaniok 2008: 44–45)

Vyjednávání

Prvním zmíněným je tedy vyjednávání, používající různé nástroje, kdy se země snaží o vyjednání optimálního kompromisu či dohody. (Kaniok 2008: 72–73) Příležitost státu ukázat se v dobrém světle a jako zkušený diplomat, je zde velká. Předsednický stát řídí politickou diskuzi mezi členy EU a snaží se o nalezení řešení, která by byla vhodná pro sedmadvacet členů, což není jednoduchý úkol. Situaci navíc často komplikuje tvrdohlavý přístup některých států, jejichž představitelé nehodlají slevit ze svých priorit. Malý předsednický stát pak působí jako prostředník, který dbá na to, aby debata nezůstala na zamrzlém bodě a aby se neustále vyvíjela. Jeho pozice je o něco výhodnější a jednodušší především v tom, že jakožto malá země, nemá tolik mocenských zájmů, jako jeho větší sousedé, a je tak optimálním partnerem pro vyjednávání. (Euractiv 2008) To se projevilo například v případě Lucemburska v letech 1985 a 1991, kdy se jednalo o revizi primárního práva. V prvním případě stál předsednický stát za posunem evropské integrace, jelikož JEA se stal významným mezníkem v dějinách evropské integrace, a v 90. letech přišla země s kompromisem v podobě tzv. tří pilířů, které se nakonec skutečně objevily v Maastrichtské smlouvě. (Luxembourg Presidency Of the Council of the European Union 2004)

Prosazení národních zájmů

Právě tato funkce by mohla být jednou z nejatraktiv­nějších pro malé státy, které nemají takové možnosti protlačit své priority na některá z jednání a není jim věnována taková pozornost jako větším státům. Jak je v mnoha odborných textech zdůrazňováno, ačkoli se od předsednického státu očekává neutrální pozice, nikdy nebude zcela schopen odpoutat se od svých vlastních cílů a dlouhodobých plánů, neboť by stál sám proti sobě a způsoboval si problémy. Záleží ale také na tom, jaká témata jsou státem prezentována, jelikož ne všechna mohou být v konkrétní době vnímaná Unií kladně. (Kaniok 2008: 95) Domnívám se však, že tento problém je typický spíše pro velké vůdčí státy, které mají dostatek prostředků k prosazení svého. Malé státy naopak volí v této oblasti velice šikovnou taktiku a prosazují taková témata, která jsou snadno obhajitelná a všeobecně přijatelná. Často bývají také založena na vyšších hodnotách, než jsou materiální aspekty (jde například o ekologii, enviromentální otázky atd.). Výhodou malých zemí může být také skutečnost, že ,,stojí nohama pevně na zemi“ a uvědomují si své možnosti. Nekladou si tedy kolikrát nerealizovatelné cíle. (Euractiv 2008) Domnívám se, že právě s tímto přístupem mají malé členské státy EU, téměř stoprocentní šanci obhájit své priority a úspěšně zvládnout předsednictví, jelikož nepřináší kontroverzní tematiku, proti které by se ostatní mohli postavit.

Další součástí této funkce, která dává státům možnost zviditelnit se, je prezentace vlastního státu před ostatními členy EU, ale také před okolním světem. Právě formou doprovodného kulturního programu, v podobě seminářů, výstav apod., je stát schopen upoutat pozornost a představit své cíle. I tyto možnosti jsou především malými státy hojně využívány. (Pitrová a Kaniok 2006: 199)

Rotační princip a jeho význam pro malé státy

Je důležité si uvědomit, že žádná z těchto funkcí by nemohla být malými zeměmi využívána, kdyby neexistoval princip rotace předsednictví, kdy se členské státy pravidelně střídají v čele Rady EU a mohou tak po dobu šesti měsíců řídit jednání mezi členskými státy.

Jistou změnu zavedla Lisabonská smlouva, kdy však stále platí spolupráce tří států předsedajících po sobě. Vyjma Rady pro zahraniční věci tak zůstávají ostatní záležitosti stále v rukou předsednického státu, který spolupracuje ve skupině. (Vláda ČR 2010) Bezpochyby jde o jeden z důležitých demokratických principů, které EU obsahuje, jelikož funguje ,,bez ohledu na velikost, hospodářskou sílu nebo zásluhy“ (Bunse 2009: 28) členských států. Zaručena je zde také rovnost, s jakou přistupují ostatní instituce, jako je Komise nebo Evropský parlament, k předsednickému státu. Je proto naprosto pochopitelné, že jakékoli pokusy o zavedení stálého předsednictví, jsou pro tyto státy nepřijatelné, neboť přirozeně očekávají, že tento úkol by nebyl svěřen do rukou žádného z nich. (Bunse 2009: 28–30)

Specifické problémy předsednictví malých států

Velikost státu může být důležitým elementem pro praktické fungování kvalitního předsednictví. Nejprve bych se zaměřila na personální a diplomatické zajištění státu, což se může v malých členských zemích během příprav na půlroční předsednictví projevit jako problém. Domnívám se totiž, že naprosto nelze porovnat administrativní aparát, který pracuje na přípravách předsednictví v Německu, s kapacitami, které má například Lucembursko, Belgie nebo jiné malé země.

V této souvislosti je potřeba zmínit i jeden z dopadů předsednictví a to zejména na státní zaměstnance konkrétní země. Pro většinu států, starších i nových, je tato událost vnímána, jako možnost obohatit znalosti svých úředníků a vzdělávat je v aktuálních tématech. Pracovníci jsou po celou dobu příprav i poté zapojováni do hlavních procesů EU, což může pro stát znamenat, že si zajišťuje velice kvalitní zaměstnance i na dobu příští. (Kaniok 2008: 106–107) Právě velikost personálního zázemí, samozřejmě také s ohledem na to, jaké zkušenosti stát s předsednictvím má, mohou představovat riziko, ale také výhodu. Pro příklad zkušeného státu, který již mnohokrát v historii předsedal Radě EU, bych uvedla opět Lucembursko. Jde o zakladatelský stát, který i přes svou velikost velmi ovlivňuje dění v EU a jehož diplomaté mají dlouholeté zkušenosti z průběhu evropské integrace. Dalším faktorem je přítomnost velkého množství evropských institucí právě na tomto území. (Kovanda 2008) Je tedy zřejmé, že právě takovýto stát dokázal svou malost a malé administrativní zázemí, dlouholeté zkušenosti a blízkost evropských institucí velmi dobře zužitkovat v nejednom předsednictví.

Zmiňovala jsem zde také zkušenosti státu, jakožto faktor, který může ovlivňovat průběh a výsledek předsednictví. Malé státy jsou v tomto ohledu značně znevýhodněny, jelikož jejich zahraničněpolitické aktivity se často soustředí pouze na jejich nejbližší okolé. Ukázkou by mohlo být předsednictví České republiky, která je v rámci EU řazena také mezi menší země a která v roce 2009 předsedala Radě EU poprvé, což vyvolalo velmi rozporuplné ohlasy napříč členskými státy. Diskuze se točila především kolem obav, že by EU měla předsedat euroskeptická země, která nedisponuje přílišnou diplomacií, nehledě na vnitropolitickou situaci. Žádná z těchto skutečností nepřidávala České republice na důvěryhodnosti a problémem se zdála být i autorita, kterou si měla země s „pouhými“ deseti miliony obyvatel získat. (Slavík a Potužník 2009: 10–11)

Závěr

Je zřejmé, že postavení malých států v EU je zcela odlišné od větších zemí, které svou převahu získávají nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale také šíří svých zájmů. Málokdy se objeví téma nebo událost, za kterou by nestála mocnost jako je Francie, Německo, Velká Británie apod. Je ale také pravda, že v mnoha případech právě tyto země potřebují vhodné partnery pro vyjednávání a prosazování svých zájmů. Těmi jsou pak často menší členové.

Předsednictví Rady EU však představuje příležitost na půl roku „řídit EU“, určovat její priority, směr a zaobírat se především takovými otázkami, které jsou v národním zájmu. Je k tomu ovšem zapotřebí kvalitní příprava, dobré diplomatické vztahy a podpora dalších členských států. Obecně se však dá říci, že právě menší státy tyto podmínky většinou splňují a proto jsou jejich předsednictví hodnocena kladně. Nemají totiž důvod blokovat nebo vetovat některá jednání, tak jak tomu často bývá u zemí s mnohostrannými zájmy. Naopak představují propracovaná a obecně respektovaná témata, která pro ně mají význam, a hrají roli mediátora při řešení témat závažnějších a citlivých. Je totiž především v jejich zájmu, posunovat evropskou integraci kupředu, neboť ji potřebují a na rozdíl od „velikánů“ nemají kapacity na samostatné fungování v mezinárodním společenství.

Zdroje

Knižní zdroje

  • Bunse, Simone. 2009. Small States and EU Governance: Lesdership through the Council presidenty. New York: Pelgrave Macmillan.
  • Kaniok, Petr. 2008. Předsed­nictví Rady EU: Příběh půlstoletí. Brno: Masarykova univerzita Mezinárodní politologický ús­tav.
  • Slavík, Herbert a Potužník, Jiří F. 2009. Mirek Topolánek: Sto dní v čele Evropy. Praha: WWA Photo.

Internetové zdroje

  • Euractiv 2008. Předsed­nictví malého státu: Výhoda nebo překážka (cit. 15.3.2011). online text.
  • Luxemburg Presidenty of the Council of the European Union 2004 (cit. 15.3.2011). online text.
  • Kovanda, Lukáš. 2008. „Proč je Lucembursko bohaté“. Týden – Blog (cit. 17.3. 2011). online text.
  • Pitrová, Markéta a Kaniok, Petr. 2006. „Předsednictví: vrcholem rad v EU“. In: Česká politika v Evropské unii. Evropský integrační proces a zájmy České republiky. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 199. (cit. 16.3. 2011). online verze.
  • Vláda České republiky 2008. Předsed­nictví EU (cit. 17.3.2011). Online text.

Autorka je studentkou třetího ročníku bakalářského stupně evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

blog comments powered by Disqus
Autor
Johana Galušková
Rubrika
Zaměřeno na EU
Témata
, , ,
Publikováno
5. 2. 2012