Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Global Politics

Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy

Republika Slovinsko a Česká republika v čele EU

Tato esej představuje autorovo zamyšlení nad potenciálem, který mají malé státy v případě, že se dostanou do situace, kdy je po nich vyžadována daleko větší zahraničněpolitická aktivita, než na jakou jsou takovéto státy běžně připravené. Autor vychází z předpokladu, že zahraniční politika malých států je odlišná od zahraniční politiky států větších, a na základě analyzování předsednictví Republiky Slovinsko a České republiky v Radě Evropské unie dochází k závěru, že malé státy mohou i se svým odlišným pojetím zahraniční politiky v této důležité pozici uspět.

 

Úvod

V prvních polovinách let 2008 a 2009 připadlo žezlo předsednictví v Radě Evropské unie dvěma zemím, které do té doby neměly absolutně žádnou zkušenost s odpovědností tohoto typu. Slovinsko i Česká republika začaly samostatně působit na evropské a světové scéně až na začátku 90. let dvacátého století, jde tedy o jedny z nejmladších států světa, jejichž zahraniční politiky do té doby buď existovaly jen jako podsystémy většího státního celku (v případě Slovinska), nebo byla jejich orientace diametrálně odlišná (Česko, resp. Československo). Těmto novým republikám byl po necelých dvaceti letech existence svěřen úkol vést téměř půlmiliardový blok evropských zemí, který zvenčí působí jako veledůležitý hráč světové politiky a jehož hlasem se tyto dvě země staly, zároveň jim však připadl úkol koordinovat vnitřní chod Unie a přesvědčovat země s často velmi odlišnými názory ke vzájemné spolupráci.

Tato práce si klade za cíl analyzováním některých důležitých momentů v průběhu předsednictví těchto dvou zemí dojít k závěru, zda i malé státy mohou obstát v roli velkého hráče světové politiky, nebo zda existují takové závažné a neodstranitelné deficity, které tomu mohou zabránit.

1. Kapitola – Předsednictví Republiky Slovinsko

1. 1. Priority slovinského předsednictví

Každá země si v době přípravy předsednictví vytyčí priority, kterým by se chtěla po čas svých šesti měsíců věnovat intenzivněji než jiným otázkám. Obecně platí, že větší země (Francie, Velká Británie, Německo) vytvářejí daleko ambicióznější programy než země malé a v daleko větší míře jsou v programech zastoupeny otázky týkající se vnějších záležitostí Unie. Priority slovinského předsednictví byly tyto:1

  1. Budoucnost Unie a postup v ratifikačním procesu Lisabonské smlouvy
  2. Úspěšné odstartování nového cyklu Lisabonské Strategie
  3. Pokrok v oblasti energetiky a klimatických změn
  4. Zesílení rozhovorů se Západním Balkánem
  5. Propagování dialogů mezi kulturami, vírami a tradicemi v kontextu Evropského roku mezikulturního dialogu (EU2008: 2008)

Zde je na první pohled jasně viditelné, že čtyři z pěti slovinských priorit se zaměřují na vnitřní záležitosti Unie, a pouze rozhovory se Západním Balkánem se týkají záležitostí vnějších. Jelikož se ovšem Slovinsko geograficky nachází na pomezí tohoto regionu, má o problematice zdejších zemí poměrně velký přehled, a lze zde tedy jasně pozorovat snahu vybudovat program předsednictví na pevných základech tvořených minulými zkušenostmi.

1. 3. Neočekávané události

Prakticky každé předsednictví se v průběhu svého mandátu musí vypořádat s neočekávanými událostmi, které se ve světě objeví, a nejinak tomu bylo i v případě Slovinska. Časté jsou zejména přírodní katastrofy a neočekávaný politický vývoj v zemích s nestabilními formami vlády. V průběhu prvních šesti měsíců roku 2008 tak muselo slovinské předsednictví reagovat na zemětřesení v Číně a cyklón v Barmě, kdy postiženým zemím nabídlo humanitární pomoc EU. Paradoxní ovšem je, že ačkoliv například na řešení následků cyklónu Nargis v Barmě bylo z fondů EU vyčleněno cca 3 miliony amerických dolarů, samotné Slovinsko humanitární pomoc nevyslalo. V průběhu první poloviny tohoto roku také vyeskalovaly konflikty v Keni a Čadu a v souvislosti s blížícími se Olympijskými hrami v Číně se medializovala otázka dodržování lidských práv v čínské provincii Tibet. Předsednictví EU na tyto události sice reagovalo, ovšem většinou pouze slovními výroky a míru angažovanosti v těchto událostech si pak jednotlivé země EU řešily samy.

Největší výzva však před Slovinsko padla v souvislosti s vyhlášením nezávislosti Kosova dne 17. února 2008. Ačkoliv situace v bývalé autonomní oblasti Srbska eskalovala již delší čas, slovinští představitelé zůstávali v pozici neutrální třetí strany, která na jednu stranu proklamovala snahu o sblížení EU se Srbskem, na druhou stranu udržovala také intenzivní vztahy s Prištinou, ovšem bez výraznější snahy konflikt znatelněji ovlivnit. O bezzubosti slovinské diplomacie svědčí například návštěva ministra zahraničí Slovinska Dimitrije Rupela v Prištině dne 25. října 2007. Výroky, pronesené Rupelem během jeho návštěvy, působí v kontextu událostí následujících měsíců jako prázdná slova:2

„Jeho názorem je, že Evropská unie je zodpovědná za nalezení řešení budoucího statusu Kosova a za stabilizaci situace v regionu, který má „evropskou budoucnost“. Ministr Rupel zdůraznil důležitost jednoty EU v souvislosti s budoucím statusem Kosova (MH) a vyjádřil svou naději, že v rozsahu diskuzí budoucího statusu Kosova pod patronátem Troiky, Bělehradu a Prištiny může být dosaženo vzájemně přijatelného řešení ve shodě s rezolucí Rady bezpečnosti OSN.“ (Slovenian MoFA: 2007)

Situace ohledně Kosova na začátku roku 2008 pak jasně ukazuje, do jaké míry jsou evropské, ale vlastně i světové velmoci ochotny brát na zřetel předsednictví EU, zvláště je-li vedeno malou zemí. Lidově řečeno se „nikdo o názor slovinského předsednictví nezajímal“. Omezenou roli hrálo OSN, ovšem hlavní slovo v problému měly USA, Rusko, Čína a evropské mocnosti, především Francie.

1. 4. Po předsednictví

Slovinsko se zaměřilo na vnitřní záležitosti Unie, až na oblast energetiky a klimatických změn se jednalo o témata poměrně nekonfliktní, kde byla šance na shodu mezi členy Unie poměrně vysoká. Navíc mohlo těžit z časté podpory Francie, která se chopila předsednictví po Slovinsku a která často chápala slovinské akce jako „přípravu“ pro těžší úkoly, které si chtěl vzít na starost prezident Sarkozy.

Slovinské akce ohledně Západního Balkánu vedly k podepsání stabilizační a asociační dohody se Srbskem a Bosnou a Hercegovinou, bylo otevřeno několik dialogů, například o vízech a dopravě, skutečný pokrok však učiněn nebyl, s přihlédnutím k situaci v Kosovu se dá hovořit spíše o opaku. Paradoxně se však obecně situace na Západním Balkáně jen minimálním způsobem odráží na hodnocení slovinského předsednictví, jelikož to plnilo svou roli a nechalo řešení situace velmocím.

Během předsednictví se uskutečnily čtyři důležité summity zemí EU se třetími zeměmi. Šlo o summity s Japonskem, Ruskem, USA a zeměmi Latinské Ameriky, ovšem s výjimkou zahájení dialogu s Ruskem ohledně nové kooperační dohody se nedá říct, že by kterýkoliv ze summitů přinesl výraznější změnu ve vztazích mezí EU a těmito zeměmi.3 Tento konkrétní případ tedy, stejně jako příklady zmíněné výše v textu, potvrzuje tezi, že předsednictví malých zemí jen zřídkakdy dosahuje výraznějších průlomů ve vnitřní i vnější politice EU. Slovinsko zvládlo své předsednictví adekvátně, splnilo si své povinnosti, ovšem výraznějších úspěchů nedosáhlo.

2. Kapitola – Předsednictví České Republiky

2. 1. V předvečer předsednictví

Česká republika se ujala předsednictví rady EU 1. ledna 2009, ovšem málokteré předsednictví vzbudilo v poslední době tolik otázek, jako právě to české. Většina zemí se totiž obávala, jakým způsobem může tato mladá členská země tak důležitou roli vůbec zvládnout, zejména s přihlédnutím na ekonomickou krizi, která v té době Evropu naplno zasáhla. Objevovaly se názory, že zemi, která neplatí eurem, jsou problémy eurozóny cizí a nemůže tedy adekvátním způsobem na finanční krizi reagovat. Rovněž se projevovaly obavy, že Česko je země nezkušená a na rozdíl od Slovinska, které do značné míry odvedlo své předsednictví „pod taktovkou Bruselu“, se toto od euroskeptických Čechů nedá očekávat, a nikdo tedy pořádně netušil, co vlastně od Česka v rámci předsednictví čekat. Nejhlasitěji vycházel pochybovačný hlas z Francie, která právě končila obecně kladně přijaté půlroční předsednictví a kde se zejména prezident Sarkozy jen těžko smiřoval s tím, že by měl opustit roli vůdčího představitele Unie a tuto roli přenechat „pochybným“ Čechům. „V souvislosti s návrhem francouzské vlády na posílení institucionalizace skupiny zemí eurozóny se objevily interpretace, že návrh vychází i ze snahy o částečné omezení vlivu českého předsednictví.“ (Beneš, Karlas 2009: 59) Toto nebyl jediný případ, kdy se Francie snažila zasahovat do chodu českého předsednictví, další budou uvedeny níže v textu.

Důvody k dalším obavám vycházely ze samotné situace na české politické scéně na konci roku 2008. V případě Republiky Slovinsko nastal před začátkem slovinského předsednictví mezi slovinskými politickými elitami poměrně široký konsenzus ohledně způsobu, jakým předsednictví zvládnout, a kupříkladu koalice s opozicí se dohodla během této doby na vzájemné spolupráci a odložení svých sporů, aby vnitřní záležitosti země neovlivňovaly probíhající předsednictví. Tato situace v Česku absolutně nenastala. Slabá vládní koalice byla jak před začátkem předsednictví, tak v jeho průběhu tvrdě kritizována opozicí za způsob jeho vedení, rozpory se však objevovaly i mezi jednotlivými koaličními partnery, nejhlasitěji zřejmě v ohledu přijetí či nepřijetí Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika do začátku svého předsednictví neratifikovala, za což byla unijními partnery hlasitě kritizována. Vrcholem rozhádanosti české politické scény byl pak prezident Klaus, známý nejen svým euroskepticizmem, ale i hlasitým odporem proti teorii globálního oteplování, která se promítala do chystaného energetického balíčku EU.

2. 2. Priority českého předsednictví

Česká republika si pro své předsednictví zvolila priority v podobě tří E, čili ekonomika, energetika a Evropa ve světě. V komparaci s prioritami slovinského předsednictví se jednalo o témata poměrně ambiciózní, proto věnujeme každému z nich několik řádků.

Oblasti ekonomiky se zejména v prostředí celosvětové finanční krize dostalo daleko větší pozornosti, než tomu bývá běžné. V době panující recese prakticky ve všech státech Unie se nezřídka objevovaly hlasy vyzývající k větší míře protekcionismu, což byl proud, proti kterému se právě české předsednictví chtělo postavit. „Nová světová ekonomická situace může svádět k ochranářským přístupům. České předsednictví bude proto usilovat, aby se EU neodchýlila od cesty otevřenosti, která ji v minulosti přivedla k hospodářské a sociální prosperitě.“ (EU2009 2009: 6) Za dodržování tohoto cíle sklidila na konci června 2009 česká strana příznivé ohlasy, ačkoliv v průběhu předsednictví musela reagovat dokonce i na přímé útoky na svou stranu, jmenovitě jde o chvíli, kdy Nicolas Sarkozy veřejně prohlásil, že by francouzské automobilové továrny měly přesunout svou výrobu z Česka do Francie.

Rovněž i druhá prioritní oblast českého předsednictví, totiž energetika, se dostala do daleko většího povědomí široké veřejnosti, v souvislosti s plynovou krizí v lednu 2009. Zde je možno vystihnout české představitele, kteří nebezpečí ze strany energetické závislosti na Ruské federaci brali na zřetel již při tvoření programu předsednictví: „Důležitou linií je i stabilizace vztahů se stávajícími hlavními zahraničními dodavateli energetických zdrojů, zejména vyjasnění úlohy Ruska, a budování pevných vztahů s dodavateli novými. Zvláštní význam je třeba přikládat dodavatelům z kaspické oblasti a výstavbě příslušných dopravních cest.“ (Ibidem: 6)

Celá třetina priorit pak připadla na zahraniční vztahy EU v bodě nazvaném jako Evropa a svět. Z tohoto vágního pojmu byly jako priority zahraniční politiky Unie v tomto půlroku vyzdvihnuty zejména vztahy se Spojenými státy, Ruskou federací a projekt tzv. východního partnerství, tedy stejně jako v případě Slovinska oblasti, kde může česká diplomacie nabídnout „něco více“. V případě Spojených států totiž ještě v té době probíhaly mezi Českem a USA intenzivní diplomatické styky, zejména s plánovaným umístěním radarové základny v Brdech. Vztahy Česka a Ruska jsou sice poznamenány čtyřicetiletým setrváním Československa ve Východním bloku, ovšem celkově jsou vztahy obou zemí poměrně korektní, nemálo českých politiků se vyjadřuje k navázání hlubší spolupráce a ruská strana tuto ochotu opětuje. V případě vztahů se zeměmi na východ od EU nastal v české diplomacii pokrok teprve před několika lety, ovšem zejména vztahy mezi Ukrajinou a skupinou V4 se dá v posledních letech označit jako sbližující. Pozornosti neunikl ani balkánský region, spolupráce V4 se skupinou B3 se prohlubuje a balkánské státy o tuto spolupráci zjevně stojí.4

Zahraniční rozsah priorit českého předsednictví tedy dalekosáhle převyšuje priority slovinské, ovšem i v tomto ohledu je jasně patrná snaha o orientaci zahraniční politiky EU tím směrem, kde i česká diplomacie má co nabídnout.

2. 3. Průběh předsednictví – ze dna na vrchol a zpět

První lednové týdny přichystaly českému předsednictví křest dvěma velkými ohni naráz, začátek, který není záviděníhodný žádnému nováčkovi v křesle předsedy EU. Hned první lednové dny totiž Evropu zaměstnává zpráva o izraelské ofenzivě na palestinském území,5 druhým problémem těchto dní je pak opět francouzský prezident Sarkozy, který se zjevně nechtěl smířit s faktem, že jeho vůdčí role v EU končí a který zamířil do postižené oblasti jako „konkurence“ diplomatické mise vedené knížetem Schwarzenbergem. Naštěstí pro české předsednictví je toto již mnohým evropským politikům proti chuti a Sarkozy tak vlastně neúmyslně podložil základy budoucí dobré spolupráce zejména mezi předsedou rady Topolánkem a německou kancléřkou Merkelovou, kdy například Evropská komise s německou podporou prohlásila, že „evropskou diplomacii v tomto půlroce vede Česko, a blízkovýchodní misi českého ministra zahraničí a jeho návrh na přípravu donorské konference (…), hodnotí velmi pochvalně. (Slavík a Potužník 2009: 23)

Problém izraelského útoku na pásmo Gazy byl však během druhého týdne přehlušen jiným problémem, který přímo ohrožoval energetickou bezpečnost Evropy, a to přerušením dodávek ruského plynu, který skrz Ukrajinu putoval do EU a na kterém byly zejména nové členské státy životně závislé. Před českou diplomacií v čele s Mirkem Topolánkem tak stál během druhého týdne další velký úkol, totiž vyjednat shodu mezi rozhádanou Ukrajinou a Ruskem, umocněnou ještě politickou rivalitou mezi prezidentem Ukrajiny a zdejší předsedkyní vlády. Topolánek ovšem situaci poměrně dobře zvládá, využívá osobního vlivu Merkelové na Putina a polského prezidenta Kaczynského na prezidenta Ukrajiny Juščenka a i přes několik „nepříjemností“ způsobených jak ruskou, tak ukrajinskou stranou nakonec přiměje obě země k podpisu dohody, která dodávky plynu do EU obnoví. Ze zahraničněpoli­tických témat šlo bezpochyby o největší úspěch českého předsednictví, díky kterému si Češi v čele EU vydobyli značný respekt.

Sarkozyho snaha o vybudování „evropského kultu osobnosti“ byla alespoň částečně podnětem, díky kterému si Topolánek vybudoval nadstandardní vztahy s některými jinými vrcholnými evropskými státníky. Již výše byla zmiňována Angela Merkelová, o níž Topolánek dokonce prohlásil: „Nevím, jestli je to tím, že je žena, nevím, jestli je to tím, že je z Východu, nevím, jestli je to proto, že je konzervativní, a už vůbec nevím, kdy naposled k sobě měli český a německý politik tak blízko. Pravdou je, že nám s Angelou se to podařilo“ (Ibidem: 94). Dobré vztahy panovali také s předsedou Evropské komise Barrosem, italským premiérem Berlusconim a britským premiérem Brownem. Zmiňujeme je právě proto, že osobní kontakt mezi státníky může být zejména pro menší státy životně důležitý a do jisté míry i určující pro to, zda se malé zemi podaří svůj předsednický program prosadit.

Poměrně dobrý obraz českého předsednictví, které si celkově vydobývalo v Evropě respekt, byl však pokažen pádem vlády v březnu 2009.6 Ačkoliv se nejednalo o první vládu, která během předsednictví padla, šlo jistě o dobrou záminku pro kritiky, aby zesílili své námitky a výroky ohledně neschopnosti Čechů vést Unii.

2. 4. Po předsednictví

Hodnocení evropských státníků po skončení předsednictví se odehrávalo v duchu diplomatického jazyka, kdy otevřená kritika z jejich úst nezazněla, ovšem například výrok předsedy Evropské komise Barrosa, kdy členským státům nedoporučuje, aby výměnu vlád v průběhu předsednictví prováděly často, jasně svědčí o obecném pohledu na věc.7 Pád vlády byl tedy nakonec tou největší „kaňkou“ která zastínila jinak kvalitně odvedenou práci Čechů. Po závěrečném summitu v režii Čechů, kdy se podařilo vyjednat záruky pro Irsko ohledně Lisabonské smlouvy či finanční dohled nad evropskými institucemi, nešetřili evropští politici chválou nad výkonem nového českého premiéra Fischera. Irský premiér Cowen prohlásil, že Fischer „si získal vysoký kredit“, Angela Merkelová podotkla, že „odvedl úžasnou práci.“7 Chvála však zazněla dokonce i z úst Nicolase Sarkozyho.

Velmi kladně byl také hodnocen přínos české diplomacie na řešení plynové krize, méně úspěšně bylo hodnoceno řešení blízkovýchodního konfliktu Izraele a Palestinců. Příznivé ohlasy zaznívaly i na českou snahu o zamezení protekcionismu jako zbraně na finanční krizi. Podařilo se schválit závěry ohledně klimatických změn, pokrok byl dosažen v energetické oblasti. Velice dobře byla pak celkově hodnocena zejména česká administrativa a diplomacie.

Závěr

Odpověď na základní otázku práce, zda i malé státy mohou dělat „ velkou politiku“, je tedy dle názoru autora kladná, má však několik velkých ALE, na které by malé státy měly brát zřetel, aby jejich politika byla úspěšná.

Prvním a jedním z nejdůležitějších předpokladů je dostatečná shoda politických subjektů na domácí politické scéně a snaha o dosažení konsenzu ohledně zahraničněpolitické strategie státu. Vnitřní záležitosti promítající se do zahraničních vztahů země oslabují pozici státu a nepřidávají na mezinárodní prestiži. V případě, kdy je země pod drobnohledem, jako tomu je právě například při předsednictví rady EU, se totiž i drobnější rozepře mohou dostávat na titulní strany zahraničního tisku, tím spíše nastanou-li případy extrémní, jako právě svržení české vlády uprostřed předsednictví. Oproti tomu slovinští představitelé byli schopni své domácí problémy nepřenášet na mezinárodní rovinu, na podzim roku 2007 dokonce vytvořili tzv. „dohodu o neútočení“ mezi koalicí a opozicí, která sice slovinské předsednictví nepřežila, ovšem výraznější turbulence ani poté nebyly ve Slovinsku patrny.

Druhým důležitým předpokladem, který se týká právě malých států, je snaha o vzájemnou spolupráci se silnějším partnerem, který může být malému státu nápomocný v situaci, kdy by jeho vliv nestačil, či při jednáních, kde má malý stát omezený diplomatický kontakt se svým protějškem. Toho využívaly obě dvě země, Slovinsko spoléhalo především na Francii, Česká republika na Německo. Na rozdíl od Slovinska měla ale Česká republika tu nevýhodu, že byla ze strany velké Francie silně kritizována (bez ohledu na to, jak moc oprávněně), zatímco Slovinsko takto vehementně kritizováno nikým nebylo.

Za třetí – zaměřit zahraniční politiku směrem, kterým mám co nabídnout. I toto pravidlo obě země dodržovaly, Republika Slovinsko se zaměřila na oblast Západního Balkánu, se kterou měla téměř stoletou společnou historii v jednom státě, Česko primárně na východní sousedy EU, Rusko a USA, tedy státy, se kterými je dělí dílčí historická blízkost, či strategické partnerství.

Čtvrtý a poslední bod může na první pohled působit značně neakademicky, ovšem může být právě tou alfou a omegou, která oddělí průměrně předsednictví od toho dobrého – dostatek sebevědomí a zdravá dávka drzosti. Slovinsko věnovalo přípravě svého předsednictví dva a půl roku a připravovalo se velmi důkladně, ovšem celkově působí dojmem „hlavně neurazit a nedostat se do výraznějších konfliktů.“ Naproti tomu Češi vstoupili do předsednictví s kontroverzním sloganem „Evropě to osladíme“, umocněným plastikou Entropa v Bruselu. Ta sice vzbudila kontroverzní reakce, ovšem dle slov poslanců Evropského parlamentu „již dlouho neviděli takové zástupy lidí v budově parlamentu jen proto, aby Entropu shlédly.“ Snaha o narušení zaběhlého stereotypu se tedy minimálně v tomhle ohledu Čechům podařila, vinu za to, že se to nepodařilo i v politické rovině, pak mohou dávat Češi jen sami sobě.

Seznam použité literatury

Knižní zdroje

  • Beneš, Vít, Karlas, Jan. 2009. „Evropský rozměr české zahraniční politiky: Střet o ratifikaci Lisabonské smlouvy v předvečer předsednictví v radě EU.“ In: Česká zahraniční politika v roce 2008. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 51–78.
  • Slavík, Herbert a Potužník, Jiří. 2009. Sto dní v čele Evropy. Praha: WWA photo s.r.o.

Internetové zdroje

Autor je studentem mezinárodních vztahů a evropských studií na Masarykově univerzitě.

Poznámky

Poznámky pod čarou

  1. Originální anglická znění: 1. The future of the Union and timely entry into force of the Lisbon Treaty; 2. Successful launching of the new Lisbon Strategy cycle; 3. A step forward in addressing climate-energy issues; 4. Strengthening of the European perspective of the Western Balkans; 5. Promoting the dialogue between cultures, beliefs and traditions in the context of the European Year of Intercultural Dialogue.
  2. Originální anglická znění: In his opinion, the EU is responsible for finding a solution for the future status of Kosovo and for stability in the region, which has “a European future”. Minister Rupel underlined the importance of EU unity regarding the future status of Kosovo and expressed his hope that, in the range of discussion on the future status of Kosovo and under the auspices of the Troika, Belgrade and Pristina would reach a mutually acceptable solution in accordance with the UN Security Council resolution.
  3. Informace čerpány z webu slovinského Předsednictví.
  4. Balkánské státy, především Chorvatsko a Srbsko, vidí ve skupině V4 (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) silnou podporu svých ambicí vstupu do EU, díky své kulturní blízkosti (až na Maďarsko jsou všechny státy slovanské) a ekonomickému rozdílu, který je menší než v případě států původní evropské „patnáctky“.
  5. V prosinci 2008 vypršelo příměří mezi Hamásem a Izraelem a první jmenovaný obnovil raketové útoky na Izrael, načež izraelská vojska vstoupila 3. 1. 2009 do pásma Gazy a zahájila pozemní operace.
  6. Pád vlády byl způsoben vyslovením nedůvěry v poslanecké sněmovně. Hlasování vyvolala opozice a podařilo se ho prosadit díky klíčovým hlasům ze strany koaličních poslanců.
  7. Výroky, jak je reprodukoval zpravodajský portál ČT24.
blog comments powered by Disqus
Autor
Marek Hrdina
Rubrika
Zaměřeno na EU
Témata
, , , ,
Publikováno
23. 1. 2011